Člověk by neměl umírat sám ❤

Už je to více než dva měsíce, co jsem seděla ve vlaku směr Trenčín. Tehdy jsem zrovna odjížděla na svoji dvouměsíční stáž do Hospice Milosrdných sestier. Byla jsem plná očekávání, ale také jsem měla obavy. Přece jen, ještě jsem nikdy tak dlouho v nějakém zařízení nebyla. Neměla jsem vůbec představu, co mě tam, jen kousek za hranicemi naší země, může čekat. Samozřejmě, že mě i provázely obavy. „Co když se mi tam nebude líbit?", „Co když já samotná nezapůsobím na pracovníky hospice dobře?", to byly otázky, které mě často vyvstávaly na mysl. Ale někde uvnitř mě, i přes všechny obavy a strach z neznáma mi něco říkalo: „Neboj se, jedeš na to správné místo. Neměj sebemenší obavy." Jela jsem tam s velkou touhou v srdci, strávit opět nějaký čas v hospicovém prostředí a s lidmi, kteří už se nacházejí na konci své pozemské cesty. Již nějakou chvíli před tím jsem znala toto své poslání a touhu, kterou mi Bůh na jedné z mých předchozích stáží vložil do mého srdce, a moc jsem si přála, aby mě nastávající stáž toto mé poslání ještě více potvrdila.

Jen pár hodin po tom jsem stála již před budovou hospice, nesměle jsem zazvonila na zvonek a poté vstoupila dovnitř. „Vítejte", to byla první slova, která jsem slyšela. Rozhlédla jsem se okolo sebe a všechen strach a obavy ze mě naráz opadly. „Ciťte sa u nás jako doma", byl nápis, který mě zaujal na stěně v prvním patře. A ano, to prostředí na mě skutečně působilo jako domov, opravdový domov. A také že se jím pro mě brzy na dva měsíce mého života stal. Hospic Milosrdných sestier pro mě byl mnohem více než místem, kde jsem měla vykonávat svou stáž. Byl pro mě prostředím, ve kterém jsem po celou dobu zažívala přijetí, lásku a Boží přítomnost. Byl pro mě místem, na kterém jsem se potkala se spoustou lidí, kteří mě inspirovali a změnili můj pohled na život. Místem, kde jsem se potkala s lidmi, které budu nosit ještě dlouho ve svém srdci.

Víte, já měla ze smrti velkou část mého života strach. Byla v naší rodině velké tabu, o kterém se mluvilo pouze velmi okrajově. Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že své poslání objevím právě v práci s umírajícími, asi bych mu tehdy neuvěřila. Nemyslela jsem si, že bych to mohla zvládnout. Důvodem ale bylo to, že mé představy o smrti byly vždy hodně zkreslené. Umírání jsem si představovala jako něco dramatického, děsivého, na co se nedá ani pohlížet. Znala jsem ho jen z různých filmů, a tak jsem pochopitelně měla představy, které se moc neslučovaly s realitou.

Právě díky tomu, že se mohla seznámit s hospicovou péči, a také hodně díky této stáži, jsem si nakonec uvědomila, že na celém tom umírání je cosi krásného, ať už to zní jakkoli bláznivě. Když člověk působí nějakou dobu v hospici, mění to jeho samotného. Vždyť je přeci tak vzácné setkávat se s lidmi, kteří už jsou skutečně na konci své pozemské poutě. Jejich život zde na zemi končí, ale jak věříme, pokračuje dál. A věřte mi, že není nic krásnějšího, než okamžik, kdy s Vámi některý z pacientů sdílí poslední minuty jeho života a dovolí Vám, abyste s ním zůstali až do chvíle kdy naposledy vydechne. To jsou chvíle, které jsou pro mě něčím neskutečně silným a vzácným.

Díky všem těmto situacím a zkušenostem jsem si uvědomila jednu zásadní věc. Když se narodí nový člověk, má plnou pozornost všech lidí, kteří se nachází okolo něj. Všichni se z něho radují. Když však člověk umírá, často se od něj i jeho nejbližší distancují, protože mají strach. Mají strach svého milovaného vidět v jeho posledních chvílích. Proto mnohdy naši milovaní umírají za nemocniční plentou, osamoceni, s touhou v srdci, kterou neumí a již nemohou vyslovit: s touhou, aby tento poslední okamžik jejich života prožíval někdo s nimi. Člověk by neměl umírat sám, tedy pokud si to výslovně nepřeje.

Celý ten čas, který jsem strávila v Hospici Milosrdných sestier, byl pro mě časem plným radosti. Díky tomu, jak skvělý tým lidí tu pracuje a díky jejich otevřenosti jsem tu zažila opravdové přijetí. Na dva měsíce mi bylo umožněno stát se skutečnou součástí týmu. A já jsem všem pracovníkům, které jsem zde potkala, velmi vděčná za jejich přijetí. Zažila jsem tu opravdu hodně silných momentů, možná trochu smutných, ale zároveň neobyčejných a radostných. A jsem Bohu nesmírně vděčná, že mě poslal právě sem.

Ještě naposled vidět SLUNÉČKO ☀