Ještě naposled vidět SLUNÉČKO ☀

Psal se teprve můj první týden na praxi, když byl do hospice přijat pan Jaroslav. První dny v hospici pro něj byly těžké. Nebylo pro něj snadné si zde zvyknout, a proto se hospicový tým snažil vymyslet, jak mu pobyt na tomto místě co nejvíce zpříjemnit. Když pak projevil přání, že by se chtěl podívat někam ven, připadl mi ten příjemný úkol ho na chvilku vyvézt na zahrádku poblíž hospice. Zrovna byly nádherné barevné a slunečné podzimní dny.

Asi nikdy nezapomenu na ten jeho šťastný výraz, který jsem mohla zahlédnout, když jsem ho přivezla na hospicovou zahrádku. „Jé slunéčko." byla jeho první slova a já v tu chvíli viděla, že je opravdu šťastný. Se zájmem si prohlížel každý strom a každou květinu a já mu ze země sebrala pár barevných lístků. Rozhodl se, že si je nechá a památku a tak jsme mu je vzali s sebou do pokoje. Od toho dne jsme byli venku ještě párkrát. Jeden den jsme mu nasbírali do vázy sedmikrásky, které jsem mu pak na jeho přání zalévala, aby mu co nejdéle vydržely. Měl je na svém stolku a připomínaly mu tak chvíle, které mohl strávit venku a přírodu, kterou měl moc rád. Během těchto krátkých podzimních procházek jsme spolu také mluvili o jeho životě a často se mnou sdílel své vzpomínky.

Když jsem po víkendu přijela zpět do hospice, pan Jaroslav už tam nebyl. I přesto, že je hospic místem, kde se dá odchod pacienta očekávat, v případě pana Jaroslava ho nečekal tak brzy asi nikdo. Právě on byl jeden z těch pacientů, u kterých jsem si říkala, že bude ten, se kterým se tu budu na konci své dvouměsíční praxe loučit.

Nejprve mě mrzelo, že jsem neměla příležitost být v jeho posledních chvílích při něm a rozloučit se s ním, ale když jsem se dozvěděla že odešel smířený s Bohem a v přítomnosti zdejších pracovníků, kteří se u jeho lůžka modlili a byli s ním až do poslední chvíle, lítost ze mě najednou opadla a cítila jsem velkou radost z toho, že v posledních chvílích života nezůstal sám.

Začala jsem zpětně přemýšlet nad chvílemi, které jsme spolu předchozí týden prožili a teprve v tu chvíli mi došlo, jaký význam měly a jak byly vzácné. Jsem vděčná za to, že jsme mohli panu Jaroslavovi poslední dny jeho života alespoň takto zpříjemnit, že se mohl ještě naposledy radovat z krásy teplých podzimních dnů a že mohl ještě naposledy vidět „slunéčko" ☀

Lucka